Vampire Love 1.díl

24. července 2011 v 13:32 | Nisch |  Vampire Love
autor: Terý & Nisch

upír Bill - Terý
upír Tom - Nisch

Láska, smrt, bolest, zklamání, nenávist...

BILL

Sedím mlčky na zábradlí balkonu, nějakého starého, rozpadlého a vybydleného domu. V ústech cítím chuť krve od mé poslední oběti. Mňam, olíznu si ústa. Ostatní jsou na lovu.
A kdo jsou vlastně ostatní? Mark, Andy a Danny. Říkají, že jsme rodina. Já tomu však říkám, že je to jen banda příživníků, kteří se snaží někam zapadnout. Žijeme sice spolu, ale nejradši bych od nich odešel a žil si po svém, ale to by byla nuda. Chodí lovit spolu. Já s nimi nechodím. A také na co. Vystačím si sám. Nemusím pořád chodit s ostatními, jako bych nebyl schopný se sám pohybovat. Raději jím sám v klidu a nikdo mi do toho nekecá a ano, nemlaská. Miluji ten pocit, když mi hluboko do krku stéká ta sladká, červená tekutina, tedy tekutina. Ten pocit uspokojení a vášně mě ubíjí. Ah, už mám zase chuť něco zakousnout. Lépe řečeno někoho. Ale musím počkat na večer. Ne, že by mě zajímalo, že je den, ale to světlo mi vadí.




Široko daleko tu snad nejsou taková stvoření, jako jsme já a kluci. No, vlastně se pletu. Je tu ještě jeden. Nevím, jestli žije sám, nebo s někým z jeho rodu. Říkali mi o něm kluci. Já ho jen zahlídl. Je to těžké ho někde zahlídnou. Nevím, asi se moc neukazuje. Ale není jako my. On lidi nezabíjí. Jen se napije a nechá je žít, jak pošetilé a zoufalé. Ale je krásný, to se mu musí nechat. Ale to je asi tak jediné. Nesnáším ho, akorát se mi plete do cesty. Stejně se o něj jednou postarám. Vždycky, když na něj myslím, rozčílím se. Musím myslet na něco jiného.

Můj naštvaný a hladový pohled směřuje k nebi. Je celé zatažené. Je skoro tma, a přitom jsou 4 hodiny odpoledne. Zadívám se dozadu přes stromy. Za těmi mraky začíná vycházet slunce. Fuj. Seskočím dolů a jdu na místo, kde přebýváme. Kluci tu ještě nejsou. Stejně vím, že by za dne nelovili, i když je zataženo. Nemají odvahu lovit za dne a obzvlášť ne za slunečního světla. Snad nejsou tak blbí. Také se už stalo, že nepřišli celý týden, ba i měsíc. Nevím, co tam takovou dobu dělají. Nikdy mi to neřekli, a kam chodí taky ne. Vždycky argumentovali tím, že si chci lovit sám, tak ať se o to nestarám…

TOM

Pomalu jsem se vracel po zarostlé lesní cestě domů… už 4 dny jsem nejedl, což mělo za následek přecitlivělost na světlo, minimální sílu, vyčerpanost, a navíc jsem vypadal jako mrtvola právě vykopaná z hrobu... Vlastně... když se tak nad tím zamyslím, v podstatě už mrtvý jsem. V každém případě jsem se lekl sám sebe, když jsem se na sebe ráno podíval do zrcadla. Ty 4 dny strávené v křečích mi připadaly nekonečné. Lovit jsem ale nemohl. Byl jsem vyřízený od poslední rvačky se "sousedy"... navíc, pořád tu někde čmuchaj, snažej se mě odtud vyhnat. Bojí se, že když nechám člověka žít, prozradí nás... naši existenci. Tak hloupý ale nejsem, abych ho nechal jen tak odejít. Díky mé schopnosti ovládat myšlenky je prakticky nemožné, aby si mé oběti něco pamatovaly.

Asi v polovině cesty jsem se zasekl. Něco mě nutilo se zastavit, moje smysly zbystřily... zaposlouchal jsem se. Slyšel jsem malou laň, která asi 2 km ode mě volala o pomoc, protože někam spadla... sokola, který právě chytl myš a ještě něco... praskání... práskání hořícího dřeva. Nasál jsem vzduch, do nosu mě praštil štiplavý pach kouře. Opravdu někde hořelo. V tom ve mně hrklo... To ne... Rychle jsem se rozběhl k mému domu, který byl od místa, kde jsem se zastavil, asi 15 km... díkybohu za to, že běhám pomalu rychlostí světla. Doběhl jsem ale pozdě Můj dům byl celý v plamenech. Nedalo se už nic dělat... Se slzami v očích jsem dopadl na kolena. Jak mohli... Ten dům tu stojí víc než 400 let. Bylo to rodinné dědictví. Jediné, co mi zbylo po rodičích, které před 150 lety zabili lovci. Věděli, že ten dům pro mě mnohé znamená.
Vstal jsem a vrhl se do hořícího domu... snažil jsem zachránit aspoň něco. Nějaké oblečení, můj notebook... bohužel. Můj pokoj byl celý v plamenech.
"Ssss..." syknul jsem, když plameny olízly mou ruku. Už nebyl čas, musel jsem, chtě nechtě, vypadnout. Trhalo mi to srdce. Místo, kde jsem vyrůstal a žil, se mění v hromadu popelu. Nenávidím je... zabiju je, všechny... Nejen, že kvůli nim nemůžu prakticky lovit, ale teď mi zničili i můj domov... to jim nedaruju... budou trpět... všichni čtyři.

Běžel jsem po schodech, když vtom se ozvalo hlasité zapraskání. Moje smysl zbystřily a svaly se napnuly, nestačil jsem už ale nikterak zareagovat. Schody pode mnou se propadly a já spolu s kusy dřeva spadl přímo do náruče plamenů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku "Vampire Love" ?

Ano, čtu 100% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama